Martina Adlerová

Mrzí mě, že z našeho života postupně mizejí slova. Krásná a zapomenutá. Chápu, proč výrazy jako JAŘMO, OKŘÍN či TRDLICE zmizely v propasti času, ale je mi to líto.

Je s podivem, kolik negativních a odsuzujících hodnocení, frází a komentářů souvisí nějakým způsobem s dřevinou.

Možná vás nikdy nenapadlo, že topinkovač – takový ten přístroj na opékání toustového chleba – a lekavost, jsou dvě věci, které spolu úzce souvisejí.

Už delší čas se zabývám myšlenkou, že vytvořím jakousi tajnou společnost opravdových lidí. Anglicky Real People, ve zkratce RP. Budeme nosit odznáčky našeho řádu.

Řečeno s klasikem, štěstí je prý muška jenom zlatá. To tedy nevím. Že by štěstí mělo podobu té vykulené mouchy, která ve volných chvílích usedá na hromady čerstvého trusu?

 „Já netančím“ – napadlo vás někdy, že tohle prohlášení dotyčného je vlastně jedna z jeho charakteristik. Jako by se tím ti lidé (pohříchu většinou muži) vydělovali z davu.

Na vysoké škole jsme se v rámci studia tělesné výchovy měli umět vžít do kůže výkonnostních sportovců a zažít jejich tréninkový dril, a také jejich emoce.

Tenhle sloupek se sice jmenuje Kouření, ale je spíše o touze a potřebě někam patřit. Všimli jste si, jak se na jakémkoli setkání vydělí určitá skupinka a odejde pryč?

Neteče voda. Už zase. Jedete z práce domů a pod kopcem stojí cisterna. Místní rozhlas oznamuje, že voda nepoteče do druhého dne do večera, a to minimálně.

Myslím si, že jako existuje milosrdná lež, měla by existovat i milosrdná krádež.