Martina Adlerová: Holky z naší školky

Každá holka si přála, aby její jméno patřilo mezi ty vyvolené, o nichž tito dva tenkrát kluci zpívali, a které opěvovali. Vždyť která z nás by nechtěla patřit mezi holky z jejich školky.

Teď, po letech, jsem tu píseň slyšela znova a musím říct, že jsem se ráda ohlédla zpět, i za těmi typicky českými dívčími jmény, která v písni zazněla. Je v tom i notná dávka nostalgie. Copak se dnes ještě dávají jména jako Majdalenka, Apolenka s Veronikou a Věrka, Zdeňka, Majka, Lenka s Monikou? Dneska spíš frčí Sofie, Nela, Sára a Amélie.

Když se vůbec ohlížím za jmény, mám dojem, že jejich nositelky něco spojuje. Třeba takové dámy začínající písmenem I: Ivana, Ilona, Irena. Z mé zkušenosti to byly „slečny zdatné“, hrály závodně házenou, běhaly dlouhé tratě, dnes pracují v marketingu a řídí nadnárodní korporace.

Naproti tomu takové Alenky, opravdu z říše divů, zasněné, kreativní, a někdy tak trochu bláznivé. 

Jitky byly velice praktické, pekly třené bábovky, už v sedmi letech paličkovaly, a vyhrávaly soutěže ve sběru starého papíru.

Lucie byly velmi žádané u kluků, krásné a někdy trochu namyšlené.

Vzpomínám také na Lenky, kterých byla celá řada, ty jsou z mé zkušenosti hodné, soucitné, empatické a mají dobrou vůli s každým vyjít.

V písni se zpívá také o Šárkách, to jsou skoro vždycky opravdové bojovnice, a také Táni, skutečně „jako sen“.

No a samozřejmě: príma Radka kamarádka.

Tak Radku, přátelé, Radku neznám ani jedinou.