Martina Adlerová: Strašidlo v sadu

Tak tady je:

Stalo se to jedné větrné noci. Byla to vlastně úplně obyčejná noc, jenže když se sejde víc okolností pohromadě, znáte to.

Bydlíme na polosamotě a máme tu divoké houštiny a zarostlé kouty, rozpadlou kůlnu a taky trosky kadibudky. Místy jsou popadané ploty. V noci je tu kolosální tma, a právě v noci se naše ohařka nejraději zatoulává. Tváří se, že jde jenom na chvilku ven a pak se ztratí jako duch.

Takže v županu a v holínkách procházím temným sadem. Stromy se chovají jako oživlé nepřátelské bytosti, chytají mě větvemi a škrábou do tváří. Naše kočky, zdivočelé nocí, na mě útočí ze zálohy. Zvednu oči a podívám se na Měsíc. A vtom to přijde. 

Uvědomím si totiž, že je 31. října, halloweenská noc, duchové, zombíci, upíři… a začnu se děsně bát. Chci se vrátit k chalupě, ale je pozdě, něco stojí mezi stromy. Je to velké a stojí to úplně nehnutě. Já stojím taky nehnutě, protože mi hrůzou zdřevěněly nohy, a to je ta chvíle, kdy říkám tu větu. Jak jsem promluvila, strašidlo vydalo zvuk. První vteřinu si myslím, že je po mně, ale už tu druhou vím, že jsem osel. Tedy vlastně to strašidlo je osel. Oba jsme osli. Jakýpak Halloween, sousedce utekl osel a zatoulal se k nám.

Mohlo to být horší.

Kromě těchto hýkavých potvor mají vedle i lamy.

A strašidlo, které mi kromě své strašidelnosti ještě naplive do tváře, bych teda fakt nepřežila.