Martina Adlerová: Živly a touhy
Nemáte někdy nutkavý pocit, že je potřeba rozdělat oheň? Jako by byl člověk pořád v zajetí živlů, ale přitom se od nich odvracel. Ne že bych se považovala za žhářku, ale potřeba rozdělat oheň mě posedne několikrát do týdne.
Taky bych ráda cvičila jógu při východu slunce. Jenže po ránu jsem jak praštěná do hlavy, nemůžu ani myslet, natož cvičit. Stěží zvládnu ranní hygienu, moje tělo by totiž v ideálních podmínkách fungovalo až tak kolem desáté dopoledne, kdy se mi probudí mozek. Takže ranní jogínskou sestavu nahradím přípravou zeleného čaje a večerní touhu rozdělat oheň obvykle přebiju pohledem na západ slunce. Když to nestihnu, snažím se najít hvězdy.
Další moje nezvladatelná touha zahrnuje skok do řeky. A nechat se unášet proudem, jak jsem to viděla v jednom filmu. Škoda, že tu plavkyni potom zabili, jednalo se totiž o kriminální zápletku. Taky se obávám, že kdybych zčistajasna skočila do řeky, bude to klasifikováno jako náhlé pominutí smyslů.
Jak je vidět, sepětí s živly mi moc nejde.
V tomto týdnu jsem se ale zlepšila.
S pomocí pevného podpalovače jsem rozdělala před chalupou oheň. Původně jsem myslela, že budu tančit kolem, ale byla jsem po celodenním maratonu tak unavená, že jsem jen seděla a tupě zírala do plamenů. Kouřem mi ovšem načichly vlasy, a tak mám teď konečně rozumný důvod skočit do té řeky. Jen co seběhnu ty tři kilometry dolů k Otavě.
Tak mi držte palce, ať mě ta živelná touha po cestě neopustí.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
