Martina Adlerová: Závislost

Že by na čokoládě? To už dlouho ne. Strašně se zhoršila kvalita vstupních surovin, od té doby, co podle výrobců máme ty východní chutě...

Na kávě? To vůbec. Jsem spíše japonský čajový typ.

Na nakupování? Ani náhodou. Nesnáším nákupní centra.

Nebo jako tolik lidí na obdivu a pozornosti? Hm. Neřekla bych.

Na sociálních sítích? Když pro mě vrchol virtuální aktivity představuje vyřízení pracovního e-mailu?

Na práci? Že bych jako byla workoholik? Když jsem typ člověka, který prosazuje čtyřdenní pracovní týden?

Tak možná jsem závislá na svém muži. Na jeho úsměvu, úsudku, na jeho fyzické převaze, na jeho humoru a někdy i na jeho platu. Věřím, že pravověrné feministky teď zapalují černou svíci jako symbol prokletí, ale je to bohužel tak. 

Takže vlastně nejsem závislá na ničem.

Počítačové hry mi připadají zbytečné, u hazardních her nechápu pravidla, a drogy jsou příliš nebezpečné. Nekouřím a vzhledem k výši úhrad za stomatologické služby už ani nežvýkám.

Takže co se tu vlastně nabízí dál? Nebo se dá žít úplně bez závislostí? Když pominu neoddiskutovatelnou potřebu být s vlastní smečkou, tak už mě nic nenapadá. 

Ale pak jsem na to přišla.

Je to jako obsedantně kompulzivní porucha, nutkavé chování. Dělám to každý den. Potřebuji to. Nemůžu bez toho žít. Když to nemám, jsem celá nesvá, mluvím z cesty a dělám prstem do vzduchu klikyháky.

Jsem prostě závislá NA PSANÍ.

A není mi pomoci.