Martina Adlerová: Proč nebýt smutný
Nevím jak vám, ale mně dost vadí, jak se v poslední době nadužívají a zneužívají takzvaná silná slova. V médiích i v obyčejném běžném rozhovoru.
Tuhle jsem například ve vlaku vyslechla, že drsnosrstý jezevčík je „šílená bestie“, vrásčitá paní průvodčí je „chodící rakovina“ a tak podobně.
Zřejmě dnes žijeme v hysterické době, plné extrémů.
Slova jako tragédie, tragický, drastický, ikonický, drakonický, brutální, epochální… jsou všude kolem nás. Jsme jimi doslova obklíčeni.
Novinový titulek Tragédie na trati v sobě ukrývá toto: v Litoměřicích běžel pejsek přes trať a poranil si tlapku. Kdyby jel vlak, mohlo dojít k tragédii. Ale nedošlo! Slovo tragédie se tak stává jen bezcenným výrazem v ústech pouťového vyvolávače.
Nabízí se otázka: proč to pořád přiživovat? Vždyť opravdu nežijeme v lehké době a objektivně se toho smutného děje docela dost, tak proč ta touha neustále dělat z komára velblouda?
Proč špatné zprávy baví lidi víc?
A zpátky na začátek: Proč tedy nebýt smutný?
Protože Českem se valí vlna smutku.
To je tedy hrůza. A co se tak strašného stalo? Zemřel ikonický režisér, stal se brutální čin nebo snad došlo k drakonickému přehmatu ve vládě?
Nikoliv, přátelé, to jenom z televizního programu zmizel rádoby oblíbený seriál. Podle médií zřejmě lidé bijí čely o zem a stojí frontu na antidepresiva.
Ale já mám štěstí: Nemusím propadnout zoufalství jako zbytek Česka.
Nemám totiž televizi.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
