Martina Adlerová: Při čem pláčeme
Nedávno jsem si udělala takový malý průzkum. Zajímalo mě, při čem lidé pláčou. Mám na mysli třeba romantické příběhy a tak. Bylo to docela překvapení.
Jedna kolegyně mě usadila před počítač a pustila mi „tajnou vibraci, která byla utajena tajným národem, a kdysi dávno tajně zakopána do země“. Při jejím poslechu jsem necítila nic. Dokonce jsem ani nic neslyšela. Kolegyně se však chvěla a plakala.
A další překvapení: Hřmotní mužové, kteří nejdou pro silné slovo daleko, se přiznávali (samozřejmě pouze šeptem) k ronění slz před obrazovkou. Můj vlastní manžel se přiznal k pláči u filmu Návrat Sommersbyho.
Nebo prý takový Armageddon. Na jeho konci se hlavní hrdina obětuje pro záchranu lidstva. Navíc ho hraje univerzální drsňák Bruce Willis. Co k tomu dodat.
Starší generace plakala u Angeliky, markýzy andělů. Mladí dnes vzlykají nad Supermany, Avatary, Avengery, někdo stále ještě brečí u Harryho Pottera, a zvláště holky se začínají vracet k romantice 19. století. Pýcha a předsudek. Rozum a cit. I Jaroslav Uhlíř zpívá: „Já citově jsem založen, při smutných filmech slzy roním…“
No, a já mám Vancouver a píseň I believe, která plnila roli hymny při zahajovacím ceremoniálu zimních OH 2010. A k tomu ten doprovodný klip. To mě vždycky spolehlivě rozbrnká. Ostatní členové rodiny si klepou na čelíčko. Já taky nechápu, proč pláču při pohledu na předávání olympijské pochodně. Asi že je tam tolik emocí najednou.
Schválně si to pusťte. Stačí zadat na Youtube „I believe Vancouver 2010“. A slabší jedinci ať si připraví kapesníky.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
