Martina Adlerová: Umění
Stojím před černou tečkou v bílém poli. Nacházím se v galerii a snažím se interpretovat obraz, který se jmenuje Úsvit. Žádný úsvit ale nepřichází. Vidím tečku na bílém pozadí. Co s tím?
Mělo by mě něco napadat, měla bych cítit cosi jako vnuknutí, nebo snad nějaké umělecké vibrace? Místo toho mě jen napadne, že bych tu tečku měla setřít, aby to bylo čisté.
Podle mých divadelních přátel jsem umělecký analfabet.
A tohle se mi stává pořád.
Třeba Mona Lisa.
Nechápu, co je na ní tak objevného. Prostě nějaká ženská (případně podle konspiračních teorií nějaký muž) v těch starých šatech. Záhadný úsměv? A kde? Prostě se normálně kouká a trochu se usmívá, třeba myslí na to, že si dá po obědě pudink.
Nebo některé současné venkovní instalace.
Jako tuhle.
Jdu z bazénu a vidím obrovské velikonoční vajíčko, jak se vznáší na hladině Malše.
„Budějovičáci jsou tak tradiční,“ myslím si. „Už je dávno po Velikonocích a oni si je pořád ještě připomínají.“
Pak to obejdu a na druhé straně zjistím, že to vůbec není vajíčko, ale lidská hlava v koupací čepici. A k tomu si přečtu povídání autora o jakémsi splynutí. Tak to je dobrý.
Má to být splynutí s přírodou, a pro mě je to splynutí s velikonočním vajíčkem. Tohle se mi taky stává pořád.
Ještě jsem to nikomu neřekla, ale napadá mě to čím dál častěji. Většinou tváří v tvář černým tečkám a vajíčkům v koupací čepici.
Je třeba podívat se pravdě do tváře.
Pro mě je umění škoda.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
