Zdena Kolářová: Skříň

Naše rodina nebyla intelektuální, ale měli jsme v rodinné historii právě velmi šikovné řemeslníky. Jedním z nich byl strýc. Truhlář. Podsaditý pán, s prsty zkroucenými jak kořeny starých stromů.

Většinu dne byl ve své dílně v montérkách, moc toho nenamluvil, ale pořád si kreslil na papír nábytek. Výsledkem byly nadčasové židle, skříně, stoly nebo kuchyňské linky.

Ráda jsem se v dílně plné voňavých hoblin koukala strejdovi pod prsty (mimochodem bylo jich jen osm) a když jsem si s jeho pomocí vyrobila budku pro ptáky, zjistila jsem, jak je zábavné něco tvořit. Strýc mezitím vyměřoval jakási prkna, kterým jsem nevěnovala pozornost.

Po nějakém čase jsme zas přijeli na návštěvu a já jsem hned pádila do dílny. Kousek od dveří stála skříň. Co skříň! Zázrak. Nádherná přírodní barva dřeva se lehounce leskla a obrazce, které se léta ukládaly do paměti kmene, vytvořily napuštěním teplou fermeží ohromující dojem.

Dveře skříně se otevíraly s pomocí nadčasového kování, na kterém visely žluté makramové kuličky se střapci. To byla ta původně obyčejná prkna, jimž strýcova dovednost a řemeslný talent vdechly atraktivní vzhled.

Podobnou skříňku má strýcův syn ve svém bytě. Pořád je to krasavice a sousedství moderních kousků nábytku jí jen přidalo na atraktivitě. Řekla bych, že je to hezký hold řemeslu a stopa po jednom nenápadném, ale užitečném životě.