Jiří Březina starší: Kolostavy

A vedle všech těch fungujících věcí se vyskytuje předmět, u kterého platí přesný opak. Ačkoli existuje v tisících exemplářů, a ačkoli o jeho účelu je dlouhá léta jasno, na použitelný kus narazíte zřídka.

Nebudu napínat, je to stojan na kolo. Nechcete po něm nic jiného, než aby udržel vaše kolo nastojato a to kolo se k němu dalo bezpečně zamknout.

A teď se podívejte do ulic.

Nejběžnější typ nepoužitelných stojanů je svařený ze železných prutů a připomíná padající tyčkový plot. Mezi jeho příčky máte strčit přední vidlici. Pokud jste nepřijeli na galuskáči, nejspíš se vám to nepovede, a pokud ano, ukousne si vzteklý stojan aspoň pár šupinek laku z vidlice. Počtem mezer tenhle skvost slibuje ustájení spousty kol, která by se tam opravdu vešla, pokud byste jim odmontovali řídítka a pedály. Takhle máte problémy už se třetím.

Pokud nemáte lanový zámek o délce kotevního lana Titanicu, můžete k tomuhle stojanu zamknout jen přední kolo. Množství osiřelých předních kol na ulicích žaluje, jak moc je to účinné.

Tyčkový plot ale není to nejhorší. Soutěž konstruktérů v nepraktičnosti přinesla i jiné ovoce. Například spirálu ze silné kovové trubky, plazící se po zemi, velmi estetickou a naprosto nepoužitelnou. Její závity udrží vaše přední kolo jen za dokonalého bezvětří a zamknout k němu můžete zase jen ten ráfek.

Totéž platí pro všechny variace na betonové žlábky nebo různé trubkové obloučky. Všechny se plazí nanejvýš v půlmetrové výšce a počítají jen s jednou šířkou pláště. Zamknout k nim rám je také nemožné.

Lidi, kteří tyhle věci navrhují, snad v životě neseděli na kole. Přitom je to tak jednoduché. Stačí kus falešného zábradlí, vodorovná trubka ve výši štangle. Naštěstí se začínají objevovat, v Budějovicích na Lannovce i jinde. Bylo na čase. Kolo, jak ho známe, je na světě nejmíň sto padesát let.