Mirka Nezvalová: Dárek nad dárky

13. června, tedy v den, kdy je v kalendáři svátek všech Tondů, Toníčků a Antonínů, jsme se ráno vydali běžným rychlíkem do Prahy, abychom si v našem hlavním městě užili krásný červnový den, v jehož závěru jsme měli nastoupit podle jízdního řádu přesně ve 20.31 do vlaku, který nás měl za hodinu a 34 minut dopravit zpátky do Českých Budějovic.

Už na nástupišti nám ale aplikace Českých drah hlásila několikaminutové zpoždění. Když vlak konečně dorazil, mile nás překvapily sedačky, koberce i usměvavý průvodčí. Prostě pendolino je třída, pochvaloval si můj muž s tím, že doufá i v rychlostní zážitek na trati.

Jenže žádný takový se nekonal. Už do Tábora jsme přijížděli s třicetiminutovým zpožděním, atakováni hlášením palubního rozhlasu, že přestupující cestující nemusí mít obavy, protože všechny navazující spoje na ně počkají.

Když jsme ale okolo Dynína podle aplikace projížděli pouze sedmdesátikilometrovou rychlostí, můj muž znejistěl. Tohle že je to super rychlé pendolino? Vzápětí mu hlášení vysvětlilo, že před Českými Budějovicemi došlo k mimořádné události, což přeloženo do lidské řeči znamenalo, že někdo se prostě rozhodl přejít koleje ve chvíli, kdy tudy projížděl vlak.

Tak jsme zastavili v Hluboké nad Vltavou a stále byli rozhlasem ujišťováni, že pochopitelně všechny navazující spoje na cestující na budějovickém nádraží počkají. Když jsme tedy konečně s hodinovým zpožděním do těch Budějovic dorazili, měli jsme štěstí, ještě jsme chytili autobus číslo 3 k nám na sídliště. Pro starší paní, která s námi seděla ve vlaku, raději dcera až z Ameriky objednala taxík.

Ale konec dobrý, všechno dobré, sváteční den jsme zakončili doma skleničkou vína. A České dráhy mi za několik dnů na účet vrátili pár desetikorun. A my máme příběh o tom, jak jsme cestovali nejrychlejším spojením z Prahy do Budějovic. Prostě pendolino – dárek nad dárky.