Mirka Nezvalová: Bramborová etuda

Třeba letos jsem si řekla, že když moje babička s dědou na Staňkově pěstovali na malém políčku brambory, proč bych se do toho nemohla pustit i já.

Pochopitelně jsem se nejprve vybavila informacemi z internetu a rozhodně jsem neměla v úmyslu řídit se tradicí, tedy pěstovat je v brázdách. Takže jsem nejprve nastudovala klíčení, což se mi podařilo, a pak se pustila do sázení. Pár jich šlo do země v plastových pytlích a pro další jsem zvolila jako základ nasekanou trávu. A čekala jsem na první známky růstu. Nebudu vás napínat, bramborám v pytlích se daří dobře, zatímco na té trávě na mě vykukuje přesně jedenáct zelených rostlin, kterým se podařilo prodrat se vstříc slunci.

Podotýkám, že je to pouhá pětina z těch zasazených, takže žádná velká pěstitelská hitparáda. A to se mě ještě známá při obhlídce mých bramborových plantáží zeptala, jestli je pěstuju hlavně kvůli nati, protože jejich současný vzrůst prý k této myšlence rozhodně svádí. Dobře, tak jsem jim do těch pytlů přidala víc země a ještě si znovu nastuduji to pěstování na trávě. Nevím, jestli se vůbec dočkám nějaké úrody, ale dělala jsem to přeci i pro ten pocit vyzkoušet si zase něco nového. Protože kdo nic nedělá, nic nezkazí. A pokud se mi nepodaří vypěstovat pár vlastních brambor, svět se rozhodně nezboří. Prostě jen budu zase bohatší o nějakou tu zkušenost. Tentokrát tu bramborovou.