Jan Cempírek: Trable s tykáním

Dlouhá léta působil na učilišti ve Vimperku, kam se stále rád vrací. A povídá: „Já se vždycky do toho Vimperka tak těším! Jak se projdu po městě, potkám známé lidi... Ale mám úplnou hrůzu z toho, že už nevím, jestli jsme si tykali, nebo vykali. To je tak trapný!“

Úplně jsem mu v tu chvíli rozuměl. Co si budeme, ve společenském styku je to potíž. Tykání a vykání. Nevím, jak v tom bruslíte vy, ale pro mě to bývá leckdy hotové minové pole. Znám toho člověka, neznám? Ano, známe se, tenkrát, kdysi, jsme přeci byli na té povedené akci, to bylo skvělé, ale teď… v hlavě prázdno, tykali jsme si? Vykali?

Nejlepší je proto mít nějakou dlouhodobě zavedenou strategii. Takový hokejista Jarda Jágr tyká všem. A je mu tak jistě hej! Opačný přístup používá má manželka. Ta už musí člověka jó poznat, aby přešla k tykání. Na těch pár výjimek pak pochopitelně nezapomíná, všem ostatním vyká a má po starostech. Jak jí závidím!

Já v tom totiž lítám stejně jako kamarádčin otec. S někým si potykám, jinému umanutě vykám, systému v tom není. Občas se tak někoho nechtěně dotknu, že mu vyknu: „Vždyť my si přeci tykáme, co jé?“ A jindy zas tyknu: „Ehm, pane Cempírek, my jsme si někdy potykali?“

Jediné, co mě může těšit je proto fakt, že žiju v Čechách a ne někde v Asii. Takoví Vietnamci prý mají sedm úrovní oslovování. Tam by mě už dočista kleplo. To jsem řekl i kamarádčinu tatínkovi. Zasmáli jsme se. A plácli si na to, že my dva si budeme tykat a vážně na to nezapomeneme. V tu chvíli jsme našemu společnému závazku i dočista věřili.