Mirka Nezvalová: Rodinné historky
Děti nás dokážou překvapovat velmi často a pochopitelně i úsměvně. Nedávno jsem si s naším vnukem Robinem, který chodí do první třídy, prohlížela dětskou knihu s doplňovačkami. Nad jedním nedokončeným obrázkem trilobita jsem doufala, že díky nedávnému vlastivědnému výletu s rodiči na Barrandov mu bude snad jasné, o co se jedná. No, nebylo.
Takže jsem nadhodila nápovědu stylem tri, no tri, už víš? A on se na chvíli zamyslel a pak suverénně konstatoval, že to bude trinitrotoluen. Co jsem asi jiného mohla čekat od syna chemika.
Další příhoda se váže k jeho večernímu koupání u nás na chalupě, kde jsme to vzhledem k absenci koupelny vždycky řešili vaničkami nebo nejrůznějšími lavory. Když letos na jaře poprvé přijel, zeptal se zcela vážně, co že bude dnes večer jeho koupelna. A divil se, proč se smějeme.
Když jsem o tom vyprávěla kamarádce, která měla vnuka právě se učícího na přijímací zkoušky, přidala další historku. Při procvičování přísloví se mu prý moc nedařilo, a když měl doplnit to známé Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde, suše dodal svoji verzi, že Kdo chce psa bít, důvod si vždycky najde.
Je pravda, že na mnohé dětské výroky časem zapomeneme, ale u nás se třeba pořád traduje, jak malá dcera Míša, které je dnes už padesát, houbám říkala hábáčky a letadlu hokiko.
A mladší dcera Katka zase pořád říkala, že chce číst Maska fújou, dlouho trvalo, než nám došlo, že se jedná o Mařku s fůrou z pohádky o Otesánkovi.
Ostatně, každá rodina má své dětské historky, jejichž sbírku později rozšiřují vnoučata či pravnoučata. Tak vám přeji, abyste těch úsměvných měli co nejvíc.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
