Mirka Nezvalová: „Babi ach jo“

Jak mi pak vysvětlila u sklenky bílého vína moje kamarádka psycholožka, chyběla mi prý ta správná motivace. Právě to je na přístupu k hubnutí nejdůležitější.

A tak když jsem nedávno potkala jednu značně pohublou známou, pochopitelně mě zajímalo, jak to zvládla a čím že se správně namotivovala. Nechtěla jsem být pro svého malého vnuka „babi „ach jo“, konstatovala stručně.

Pak mi poněkud obšírněji vysvětlila, že když se k mrňouskovi shýbala, kilogramy navíc ji vždycky přinutily hlasitě si povzdechnout. A vnuk si ji prostě zařadil ve své hlavičce jako vzdychající babičku.

Prý ji trochu štvalo, že když za ním přišla, nadšeně na ni pokřikoval „babí ách jo“. Tak si řekla, že kila musí dolů a začala na tom intenzivně pracovat. Vynechávala přílohy a přidala intenzivní chůzi. Za pár měsíců shodila patnáct kilo a je spokojená.

Ani nemusela utrácet za nové oblečení, protože to, které kvůli přibývajícímu objemu pasu postupně odkládala, nikdy nevyhodila. Trochu závistivě jsem si povzdechla, že takovou motivaci jí závidím, ale stejně tak obdivuji její pevnou vůli, že to vydržela.

Se smíchem mi přiznala, že když si sedá na zem k vnukovi, sice už nevzdychá, ale pro něj je pořád „babi ách jo“, kterou vítá se stejným pokřikem a nadšením, jako když měla o těch patnáct kilo víc.

Ale to je přece nakonec úplně jedno. Na svém novém zdravějším životním stylu nic měnit nehodlá. Věří, že až mrňous trochu povyroste a rozšíří svou slovní zásobu, bude pro něj prostě babičkou, která s ním dokáže bez problému držet krok třeba při běhání za míčem, aniž by po pár minutách odpadla. A to jí prý rozhodně stojí za to.