Martina Adlerová: Telepatie
Škoda, že neovládám telepatii. V poslední době totiž přestávám rozumět, o čem lidé mluví. Stále častěji mám pocit, že řeč samotná způsobuje chaos.
Přijdu do práce a první jazyk, který slyším, je ukrajinština. Děti si povídají cestou do ranní družiny. Snažím se zachytit, o čem mluví.
A nemám šanci.
Pak probíhá výuka. Deváťáci se na začátku hodiny baví o tom, co budou dělat o víkendu: „Hej bro, jak to fíluješ? Budem čilovat?“
Mladší děti blbnou na chodbě se svým nesmyslným six seven. Dělají u toho podivná gesta.
Je tu porada. Dozvíme se, že nás hekli a jsme odpojeni od wifi.
Pak je tu pozvánka na školení. Prý potřebujeme absolvovat on-line seminář pro získání certifikátu PUP.
Doma na mě mňoukají kočky, ale ani těm nerozumím.
Jde mi z toho hlava kolem.
O co jednodušší by bylo, kdybychom se všichni dorozumívali telepaticky. Vůbec všechna vyšší stvoření, mimozemšťani a tak, se přece ve filmech vždycky dorozumívají přenosem myšlenek.
Tak proč ne my?
Asi ještě nejsme dostatečně vyvinuti, nebo nevím.
Spisovatel Michal Viewegh v jedné knize napsal, že i úředníci používají kódy, kterým prostě nikdo nerozumí.
Z posledního jednání s úřady mám stejný pocit.
Loučím se s vámi větou, převzatou z mailu, který mi před měsícem poslal vedoucí jednoho nejmenovaného odboru, jako reakci na můj dotaz:
Neustále vyvíjíme nové metody komunikace tak, abychom dosáhli aktivního zlepšování našeho zpřístupnění služeb občanům.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
