Martina Adlerová: Kameny a šutry

13. červenec 2026

Rozhlasový sloupek

Musím se přiznat, že miluju kameny. Skoro všechny. A z každého místa, které navštívím, si s sebou nějaký přivezu.

Odstartoval to manžel, který mi vozil kameny ze svých cest kamionem. Jeden vytáhl z Atlantiku. A do dvoulitrové PET lahve nalil atlantickou vodu. Pěkně to smrdělo, ale doma ve vaně jsem pak měla mořskou bouři. Příboj.

Máme ten kámen dodnes. Povaluje se na zápraží.

V České Kanadě najdete kamenů spoustu. Ten nejznámější balvan se jmenuje Ďáblova prdel. Jenže ten se nedá odnést. A tak sbírám raději ty menší. Můj muž je z toho i tak na nervy, protože na výletech pořád zastavuju a pátrám po nových úlovcích. Já z toho mám bystré oči a on zase svalnatá ramena. Moje nově nalezené šutříky totiž tahá v batohu on. Od toho snad manželé jsou, ne?

Znám kameny strážní a hraniční, kameny tajemné, kameny nebezpečné… bolestné kameny a Kameny zmizelých.

Mám kameny s obrázky, zanechané kýmsi ve vykotlaných stromech a na nádražních lavičkách.

Mám kámen z alpského potoka i ze Sněžky. Těm říkám nelegální, protože brát kameny v chráněných oblastech se určitě nesmí.

Ale dostala jsem je darem.

Můj nejdražší je ale z Janova.

Přivezla mi ho dcera a je to takový ohlazený valounek, vylovený z Ligurského moře.

A tak mě napadlo: Kdo nemá peníze na dárky z dovolené, může vozit kameny. Pro každého člena rodiny jeden a pro maminku dva.

Kameny jsou krásné…

Ale chce to svaly.

autor: Martina Adlerová | zdroj: Český rozhlas