Jiří Březina starší: Terezino údolí

Mám ale rád i jeden kout, který nadmořskou výškou nevyniká. Je od Novohradských kousek, takže si ho můžete dát buď cestou tam jako předkrm anebo při návratu jako zákusek. Terezino údolí.

Nemohu říct, že ho pamatuju v původní podobě, tak starý zase nejsem, ale rozhodně ho pamatuju bez humenické přehrady. A musím říct, že ať udělala s rizikem povodní cokoli, bez ní bylo údolí daleko hezčí.

Několik let jsem tudy chodil ze Stropnice na Hrady do práce, i na kole se dalo projet. Ta cesta se měnila, na pár kilometrech jste zažili hodně rozdílné krajiny. V obci Údolí jste prošli triumfální sloupovou bránou a pokračovali po pískových cestičkách proti proudu meandrující Stropnice.

V těch místech údolí připomíná lázeňský park a zářez do krajiny je ještě široký. I tam je hezky, ale musím přiznat, že romantické stavby buquoyské hraběnky, které jsou tam rafinovaně rozhozené v lukách, mi nikdy moc nesedly. Vždycky mi připomínaly spíš pitoreskní kulisy nějaké potěmkinovské vesnice než něco, co do krajiny opravdu patří. Což se týká také, a vlastně především, i falešného vodopádu.

Každopádně zajímavá část pro mě začínala, až když se hlavní cesta zařízla do svahu a odbočila směrem k Humenicům. Byla široká akorát tak, abych nemusel sesednout z kola, a zavedla mě až k mlýnu pod Stropnickým hřbitovem. Nad hlavou jsem měl stromovou klenbu, která váhavě propouštěla mihotavé paprsky slunce, svahy byly obrostlé křovím a v říčce se míhali pstruzi. Bylo tam příjemně i v letních vedrech.

Přehrada údolí zmrzačila, odřízla to nejlepší. Když tam jsem teď, snažím se ani nedojít tak vysoko, abych ji viděl.