Jan Cempírek: Ono „se“ to nějak vyřeší

Vezměme si třeba takové porady. Tam slůvko „se“ má úplné žně: zvýší se, sníží se, zajistí se, udělá se. Manažer plameně líčí růžové zítřky firmy, občas dokonce pohlédne směle do našich očí – a my? My pokyvujeme hlavami a snažíme se tvářit motivovaně. Ale upřímně řečeno, jeho slova nám vcházejí jedním uchem dovnitř a druhým plynule odtékají ven.
To malé „se“ totiž funguje jako sedativum. Uklidňuje. Dává nám naději, že osobní zapojení se konat nebude. Protože když se to má udělat, tak to snad udělá někdo jiný, no ne?

Doma je situace o něco složitější. Tady už „se“ přestává být anonymní. Rodinné role – ať si modernisté říkají, co chtějí – pořád fungují celkem klasicky.
Vypere se, uvaří se, uklidí se – to většinou spadne na paní domu. Zatímco opraví se, natře se, postaví se – to už tak nějak zbývá na pána tvorstva.
Na rozdíl od firemní sféry má „se“ v domácnosti přece jen konkrétnějšího adresáta. A ten to ví.

Celkově vzato, slovíčko „se“ je s námi pořád. Jen v každém prostředí funguje trochu jinak. Ve firmě mizí často bez následků – jako by se nikdy nic neřeklo. Doma nezmizí nikdy nic. Tady má všechno dohru.

Ale co si budeme povídat – ani doma to nebývá tak dramatické. Potíže se „se“ sice nikdy úplně nevyšumí, ale…  leckdy stačí předstírat lehkou hluchotu, případně dělat mrtvého brouka. A doufat, že ono se to nějak vyřeší. Světe div se, funguje to.