Martina Adlerová: Ztracená

2. leden 2026

Rozhlasový sloupek

Člověk může být ztracen na mnoho způsobů, a jistě by nikdo neřekl, že proces „ztrácení se“ může patřit mezi umění. Ale když disponujete jen omezeným množstvím skutečných schopností, může se každá taková dovednost navíc hodit.

Možná nejde o nic světoborného a většina lidí už to dnes nejspíš považuje za mrhání časem, ale pro mě je moje ztrácení se velmi důležité. Někdy stejně jako schopnost přežít. Umožňuje mi odpoutat se od reality a na různě dlouhou dobu zapomenout na to, kdo jsem a kde jsem.

A o čem to vlastně mluvím?

Přece o schopnosti ztratit se v příběhu.

Stává se mi to běžně v knihkupectví a v knihovně, v čekárně u zubaře, ale i ve vlaku nebo ve vaně, člověk může být vlastně kdekoliv. Otevřu knihu a během chvilky nevidím, neslyším, nereaguji.

Je to velmi osvobozující.

Pro někoho nuda, ztratit se v knize, ale zase na druhou stranu lepší než se ztratit třeba v mlze. Nebo v džungli.

Ztrácení je jedna věc, ta druhá je motivace k návratu.

Vracet se zpátky je pro mě čím dál těžší.

Proto v poslední době volím jenom lehkou, zdravotně nezávadnou četbu, pro případ, že bych tam uvízla na neurčito. Hlavně pohádky, kde dobro vítězí nad zlem, dobrodružné příběhy s dobrým koncem, love story, někdy dokonce i kriminální zápletky, kde ale umřou jenom ty záporné postavy.

A pro případ, že bych se fakt ztratila a už nevrátila, mám na kuchyňském stole připravený tento vzkaz:

Kdybych se nevrátila, víte, kde mě hledat.

Pokud mě nenajdete, za žádnou cenu neprodávejte knihovnu.

autor: Martina Adlerová | zdroj: Český rozhlas