Ivan Mls: Výtahy
Neznám potměšilejší a záludnější technické zařízení, než jakým je výtah. Pokud bydlíte v bungalovu, vile, zemljance či chatrči, asi netušíte, o čem je řeč, pokud jste obyvateli vícepodlažního domu, máte jasno. Výtah se totiž vždycky chová právě opačně, než jak byste potřebovali.
Vstupujete do domu a – hurá – výtah je v přízemí, jen do něj nastoupit a jet. Jenže přesně v okamžiku, kdy vkládáte ruku na madlo dveří, se lift rozjede. Právě si ho přivolal někdo z nejvyššího patra, takže si pěknou chvilku počkáte.
Když se vám poštěstí, že při vašem příchodu do domu výtah právě sjíždí dolů, určitě ještě cestou zastaví. Někde v patře pak kdosi nakládá kočárek, kufry, popřípadě jen drží otevřené dveře, aby si ještě zavázal boty. A zase čekáte.
V situaci, kdy výtah trpělivě stojí v přízemí a nikam neodjíždí, se vás pro změnu u jeho dveří sejde víc, než činí povolené maximální zatížení. A jelikož je člověk gentleman, dá přednost starším a ženám – takže zase čeká.
Velkou radost vám udělá i člověk, který používá výtah jako místní dopravu – tedy drandí si – bůh ví proč – mezi vyššími patry sem a zase tam, jen do přízemí nesjede. A vy zase čekáte.
Pokud se vám poštěstí, že máte konečně výtah sami pro sebe, je to výhra. Takovou výhrou už ovšem není, když musíte cestovat s někým ze sousedů či návštěvníků. Jsme vmáčknuti každý do svého růžku kabiny, přesto od sebe vzdáleni jen pár centimetrů. A co teď? Hledět si do očí z takové blízkosti je jaksi nevkusné, zkoumat pohledem obuv či oděv spolucestujícího rovněž a zapřádat nějaký smysluplný hovor? To na těch pár vteřin spolujízdy nedává smysl. Takže mezi úvodním a závěrečným pozdravem panuje jen trapné ticho a vy zíráte kamsi ke stropu či se zaměstnáváte hledáním klíčů od bytu v kapse.
Možná by si někdo mohl dát tu práci a sepsat návodnou brožurku, o čem při výtahových jízdách nezávazně konverzovat. Uvítal bych ji. Přece jen už stárnu a ne vždycky budu tak rychlý, aby se mi povedlo přicházejícímu sousedovi či sousedce ujet a zůstat v kabině výtahu sám…
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.