Ivan Mls: Klobouková sezóna

Kdo nevyzkoušel, netuší, jak takový klobouk dokáže člověku zpestřit život. Na rozdíl od jiných typů pokrývek hlavy s ním totiž nemáte nic jisté – zvlášť pokud se pohybujete v exteriéru.

Klobouk si žije vlastním životem. Patří k oděvním doplňkům už dlouho a pochází z časů, kdy bádání v oblasti aerodynamiky bylo ještě v plenkách. Kloboučníci, kteří podobu klobouku kodifikovali, o tomto vědním oboru nevěděli zhola nic.

Chci tím naznačit, že běžný klobouk se díky své krempě chová v proudu vzduchu tak trochu jako křídlo a snaží se využít každého poryvu větru, aby opustil své stanoviště. Zkušený nositel klobouků proto musí vždy pečlivě zkoumat, odkud vane vítr a podle toho ozdobu hlavy nasadit, aby se vyvaroval vzniku záludného vztlaku a přeměny klobouku v samostatně letící předmět. Případné větrné poryvy se dají částečně vybalancovat i různým vhodným nakláněním hlavy, kterážto gymnastika je velmi prospěšná na procvičení krční páteře.

Paradoxem je, že když člověk vyjde z domu ven za nádherného bezvětří a má na hlavě klobouk, potměšilé živly si toho okamžitě všimnou. A v nestřeženou chvilku někde na rohu zafouká najednou tak, že se pokrývka hlavy odporoučí. Přistane zpravidla v místech, kde je na chodníku nejvíc prachu a neřádstva. Jak jsem řekl, život s kloboukem není vůbec nudný.

Docela barvitě si dovedu představit, jak veselo muselo být za větrnějších dnů před dávnými lety na ulicích, když klobouk nosili všichni pánové. Dneska jsem v něm tak trochu za exota.

Ale nelituji – užívám si té výjimečnosti a občas, když na ulici potkám někoho podobně postiženého, se vzájemně pozdravíme lehkým smeknutím a spikleneckým úsměvem. Víme totiž o našich pokrývkách hlavy své.