Zdena Kolářová: Psí historie

Mámě se prohloubila vráska mezi obočím a pohledem sjela na zem v předsíni, kde se pár týdnů naparoval nový běhoun, který dělal z naší obyčejné předsíně téměř palácovou rezidenci.

Z klubíčka v tátově náručí se vyklubalo štěně boxera. Boxeři nejsou žádní krasavci a táta nám své rozhodnutí přinést právě tuto rasu domů zdůvodnil tak, že ho jednak dostal a za druhé mu ho bylo líto, právě proto, že je ošklivý.

Nikdo z nás to se psy neuměl a jediné, co nás napadlo, bylo dát mu misku s pitím. Boxík se vzápětí počural… Hádejte kam…... Máma uraženě uklidila loužičku z koberce a my s tátou jsme přichystali starou deku do mého pokojíku. Pejsek se na ni svalil a pozoroval nás vykulenýma očima, které se bál zavřít, protože jsme v něm nebudili ani zrnko důvěry.

Pak se přece jen unaveně natáhl a usnul. Chrápal tak, že ho bylo slyšet až do kuchyně. Noc jsem prožila na gauči v obýváku, kam stále doléhalo psíkovo hlasité chrčení.

Když jsem musela ráno uklízet hromádku v předsíni, změnila jsem názor a požádala tátu, aby psíka vrátil, protože u nás by se jen trápil. A já s ním.

Pejsky mám ráda, dívám se na jejich kousky na internetu, ale zkazili si u mne reputaci. Na podzim jsem za dost peněz nechala opravit sokl u našeho domu. Během jednoho měsíce ho čurající psi zničili.

Ale vlastně oni za to tak úplně nemůžou. To jejich páníčkům je jedno, že ničí cizí majetek. Tak mě tuhle napadlo, co by se stalo, kdybych přišla třeba do kuchyně některého z majitelů psů a… Však víte, co bych udělala. To by bylo křiku.