Zdena Kolářová: Můj rozhlas

A říkala jsem si: Tady chci pracovat… Vůbec bych nevěřila, že se mi ten sen jednou splní. A pak se to stalo. S malou dušičkou, jsem podepsala pracovní smlouvu, dostala kancelář a pořad s názvem Zadáno pro ženy.

Když jsem si napsala scénář k prvnímu pořadu, sedla jsem si k mikrofonu a začala číst, přerušil mě můj nový kolega Franta Brož, mistr zvuku, a povídá: Nemusíš tak řvát, já tu mám takový přístroje a oni tě v tom Pelhřimově uslyší, zařídím to…

Pak přišel režisér: Čtěte pomalu, nekřičte, čtěte nahlas, udělejte pauzu, opravte si text, klesněte hlasem do tečky, nefuňte, nezačínejte dřív, než svítí červená.

Můj bože, vyšla jsem ze studia úplně zdrcená a říkala si, že se patrně budu muset se svou počínající rozhlasovou láskou rozloučit. Má urputnost ale zvítězila a já se snažila psát, číst tak, aby se to v rádiu dobře poslouchalo a začalo se mi dařit.

Odměnou mi byly stovky rozhovorů se zajímavými lidmi, podívala jsem se na místa, kam bych se bez rozhlasového mikrofonu nikdy nedostala, zažila jsem úspěchy i nezdary. Dostávala spousty dopisů.

A byla taky svědkem proměny starého média v moderní sdělovací prostředek. Pětadvacet let jsme běhali s natočenými pásky do střižny a zpátky, přetáčeli záznamy sem tam. Pak přišly počítače a dnes redaktoři v terénu všechno natočí, sestříhají a pošlou do vysílání z jednoho místa.

Pokaždé, když jsem si stěžovala, že jsem unavená, tak se mi táta smál. „Z čeho, prosím tě? Když zavřeš pusu, máš uklizené pracoviště.“

Je dost věcí, které se mi povedly, a taky dost těch, které ne. Ale jedna věc byla úžasná. Každý den jsem se do práce těšila. No řekněte… kdo to dneska má.

Přeji budějovickému rozhlasu k jeho 80. narozeninám samé spokojené posluchače a vám posluchačům hezké dny s rozhlasovými pořady.