Miroslav Boček: Perlorodky
Už po mnoho let trávíme poslední srpnový týden s přáteli dovolenou ve skautském tábořišti na úpatí Novohradských hor. Houf dětí, potloukajících se lesem, nočním hýřením zmožení rodiče. Dny strávené povalováním se v trávě, se stéblem psárky luční v ústech, procházky krajinou, hry. Prostě dokonalá očista od všeho, co pípá, bliká a připomíná nepříjemný hlas nadřízeného.
Tábořištěm protéká potok, na první pohled ne moc čistý, na druhý ale plný života. Jsou v něm pstruzi, mihule nebo raci.
Kdysi jsme objevili lasturu perlorodky. Nejprve jsme ten vzácný nález nevěřícně obraceli v rukou, nakonec nám ale i náš známý, hydrobiolog, potvrdil, že jde skutečně o perlorodku. Asi pozůstatek zanikající populace, usoudil, protože většina těchto zákonem chráněných mlžů se v našich podmínkách už nerozmnožuje. Může za to znečištění, ubývání vod, zvyšování teplot.
Loni jsme v proudu konečně objevili dva živé exempláře. Tmavé sekyrky zaražené v sedimentu, maso uvězněné ve zvápnělých schránkách. Udivilo mě, že se tyto křehké organismy dožívají více než sta let.
Pustil jsem se tedy do troufalých představ. Možná že tyhle škeblí dámy si tu v písku hověly už za Rakouska-Uherska. Byly tu, když po nedalekém můstku pochodovaly armády, a jsou tu i dnes, kdy na ně fascinovaně hledíme.
„A tati, budou tu i za rok? Neutečou nám?“ ptají se děti. Perlorodky nemají nožičky, ujišťuju je a opatrně je vracím do písku. Tak letos uvidíme.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
