Miroslav Boček

Už po mnoho let trávíme poslední srpnový týden s přáteli dovolenou ve skautském tábořišti na úpatí Novohradských hor. Houf dětí, nočním hýřením zmožení rodiče.

Milí Budějčáci, taky si letos připadáte jako myš kličkující v potrubním labyrintu, do něhož jeho tvůrci zapomněli vyvrtat víc otvorů? Ano, řeč je o dopravních uzavírkách.

Skladiště, hangár, stodola… Právě taková přirovnání slýchávám, když míjím zadní část nově zrekonstruované českobudějovické Slavie, které se ještě donedávna říkalo Armáďák.

Ve spleti opadaných větviček zlatého deště jsem spatřil opuštěné ptačí hnízdo. Domov utkaný z kousků trav, stébel a mechu. Vetknutý mezi hlučné životy nás, lidí.

Vybavuji si svého dnes už zesnulého strýce při rozbalování vánočních dárků: „Tohle je k ničemu… tohle si vezměte zpátky… ježiš, vy jste se snad zbláznili!“

Někdo se vyžívá v trhání nožiček mouchám, někdo zas v navštěvování vánočních trhů. Já ne. 

Anglické slovo „mosh pit“ označuje druh tance oblíbený u vyznavačů tvrdších hudebních stylů. Pokud si tanec představujete jako vlnění, podupávání, tak to není ten případ.

Čas od času se s manželkou přeme, kdo koho sbalil a proč. Dřív byli těmi iniciativnějšími muži, čapli ženu za vlasy a odnesli do chatrče. Tento způsob je dnes ale zakázaný.

Známý parazitolog, českobudějovický rodák Julius Lukeš se svého času proslavil tím, že choval neobvyklého domácího mazlíčka – tasemnici ve vlastních střevech.

Slavný režisér Alfred Hitchcock natočil horor, ve kterém ptáci útočí na lidi. Začíná to sporadickými nálety racků a končí situacemi, kdy společenství bojuje o holé přežití.