Miroslav Boček: Vánoční dilema

Po řadě neúspěšných pokusů oblažit našeho staromládeneckého příbuzného něčím, v čem by se snoubila užitečnost s krásou, jsme skončili u osvědčeného sortimentu – kartonu startek bez filtru, basy piv a páru zelených štrikovaných ponožek, které si po prvním použití obracel naruby, aby jim dal ještě jednu šanci.

Podobné to bylo s babičkou z tátovy strany. Žena z lidu, která celý život tvrdě pracovala a práce sama se jí stala naplněním i odměnou. Těžko vybírat dárek pro někoho, kdo v ruce obracel každou korunu a koho bídné poválečné časy vytrénovaly na samu mez sebeomezování.

Pamatuji si ale na jeden, který jí udělal upřímnou radost – plyšové koťátko stočené do klubíčka, přišité k načančanému polštářku. Při jeho vybírání jsem měl vážné pochyby, manželčina intuice se ale v tomto případě nemýlila. Když babička dárek rozbalila, zajásala a my s ní.

Můj táta je naštěstí velmi činorodý a v jeho povaze se spojuje vzácný dar řemeslné zručnosti a bystrého intelektu. Nákup příklepové vrtačky a knihy o vzestupu a pádu Adolfa Hitlera je tedy u něho sázkou na jistotu.

Jak je to ale se mnou? Nejsem tak skromný jako babička a startky bez filtru už nejsou k dostání. Zručnost se u mě taky jaksi nevyvinula, a tak jsem příkladným adeptem pro to vyvolávat u svých blízkých vánoční dilema: Co mu koupit? Ale vždyť já všechno mám, ubezpečuji je, a nic nového nepotřebuji. Cokoli sobě koupíte, co vás potěší, jako byste koupili i mě. Zní to trochu biblicky, tajemně, ale to se přece k Vánocům hodí.