Miroslav Boček: Slovenští medvědi

Snímek lze z dnešního hlediska považovat za kvalitní retro, u něhož se ale člověk spíš baví, než bojí. Dosud jsem ho takto vnímal i já, ale jen do doby, než jsem se začal dozvídat o množících se útocích slovenských medvědů na lidi. Představa, že by se podobným způsobem jako tomu bylo v případě ptáků, vzbouřili medvědi, mě znepokojila.

Co když se příroda prostě naštvala a rozhodla se to lidem osolit? Začala se mstít za všechna ta příkoří, která jsme jí způsobili?

V Čechách medvědi zatím moc nežijí. Je ale možné, že se šikují u našich hranic a připravují se na vpád. Možná se tajně domlouvají s jinými druhy živočichů – s orly, liškami, včelami nebo těmi odporně páchnoucími plošticemi, na které člověk narazí při mlsání malin nebo ostružin. A možná s tím souvisí i stále častější výskyt všemožných invazních druhů – amerických raků a mývalů, čínských berušek nebo kaspických škeblí – před kterými nás odborníci varují.

Když jsem se ale na Hitchcockovy Ptáky podíval podruhé, uvědomil jsem si, že tuto militantní optiku nasazujeme zvířatům my, lidé. Existuje přece spousta filmů, které jsou postavené na konfrontaci lidí s různými druhy organismů, od žraloků přes pavouky a obří zmutované slimáky až po houby.

Rostliny a zvířata s námi ale ve skutečnosti nebojují. Snaží se pouze přizpůsobit měnícím se podmínkám a jejich akce jsou vesměs reakcemi na naše bohužel často destruktivní činy.

Pojďme s přírodou méně bojovat. Ve filmech i ve skutečnosti. Snažme se ji raději lépe pochopit. Hledat rovnováhu, souznění. Budovat vědomí, že se všichni nacházíme na jedné lodi.