Mirka Nezvalová: Dopisy
Také se vám stává, že dostanete dopis od člověka, kterého vůbec neznáte? Mně minulý týden přistály ve schránce takové dopisy hned dva. V obou šlo o jedinou věc. O peníze.
Zatímco ten první, odeslaný z Liberce jakýmsi Lukášem P., mi je nabízel, ten druhý od ředitelky českobudějovického Centra Bazalka Vandy Polívkové naopak doufal, že nějaké jako dar pošlu.
Pan Lukáš brouzdal katastrem nemovitostí, kde zjistil, že vlastním nějaký pozemek. Takže mi nabízí jeho okamžitý odkup s penězi na ruku a je prý schopen nabídnout více než jiní zájemci. A dostanu je hned při podpisu kupní smlouvy. Zahradu po předcích rozhodně prodávat nehodlám, bohatší tedy nebudu.
Ale když jsem si přečetla dopis z Centra Bazalka, kde už dvacet let pomáhají rodinám v náročné péči o děti s těžkým kombinovaným postižením a poruchami autistického spektra, hned jsem věděla, že budu o pár stovek chudší.
Při představě, že pětiletý Lukášek, který se dorozumívá jen zvuky a kvůli skolióze a dalším těžkým postižením nemůže například při jídle bez opory sedět, jako dvojnásobná máma a pětinásobná babička jsem věděla, že na tu jeho speciální anatomickou polohovací židličku musím přispět.
Je mi jasné, že 95 tisíc korun je částka velmi vysoká, ale ze školních let si vybavuju heslo Papír k papírku, tuna za chvilku, a tak věřím, že v českobudějovické Bazalce nakonec tu částku dohromady dají.
I díky tomu, že její ředitelka Vanda Polívková nebrouzdá na internetu katastrem nemovitostí s úmyslem získat lacino pozemek a poté ho za mnohem vyšší sumu dál prodat, ale zřejmě ve veřejném rejstříků podnikatelů a OSVČ. A doufá, že když alespoň část dopisem oslovených pošle těch pár stovek, malý Lukášek už nebude při krmení muset sedět na klíně paní učitelky.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.