Mirka Nezvalová: Priority

Můj muž Antonín je detailista, tak chtěl nastavit na přístroji ty správné hodnoty. Rozhodl se proto zavolat do českobudějovické pobočky Českého hydrometeorologického ústavu.

Bohužel si zvolil nešťastnou dobu. Bylo to minulý pátek odpoledne. Lilo jako z konve a hladiny řek se začínaly zvedat. Příjemná dáma na telefonu vyslechla manželův dotaz a upozornila, že v tuhle chvíli sice mají jiné priority, tedy sledování výšky vodních hladin, ale že si může zavolat za dvacet minut.

Nezavolal, protože si okamžitě uvědomil, že nastavení našeho barometru je fakt trivialita. To prostě počká. S obdivem jsme pak doma sledovali informace, že se v Budějovicích kvůli hrozící povodni ruší modré parkovací zóny, že obyvatelé, kteří si potřebují uklidit své auto do bezpečí, si ho mohou zaparkovat i na rozestavěné dálnici. Ano, to jsou přesně ty priority, kdy víte, že jde o úplně něco jiného než o okamžitý zisk.

V pondělí, kdy stále ještě lilo jako z konve, jsem zažila na vlastní kůži priority jiné. Autobusy městské hromadné dopravy jezdily s velkým zpožděním, kvůli hustotě silničního provozu někde až pětačtyřicetiminutovým.

Tak jsem si u nás na českobudějovickém sídlišti Šumava počkala skoro půlhodinu na svůj zpožděný spoj a měla jsem celkem pochopení. Víme, jak bývá město zacpané.

O něco později, ve chvílích, kdy českobudějovičtí zastupitelé vzdávali potleskem hold všem, kteří se podíleli na řešení povodňových problémů, jsem u nádraží spolu s dalšími promoklými cestujícími nastupovala do autobusu číslo 5 směr naše sídliště. A hned jsem je uviděla – dva revizory kontrolující jízdenky. Ano, zdá se, že priority mohou být různé a pohled na vstřícnost a pomocná podaná ruka druhým osobně pro mě dostala hodně hořkou příchuť. Škoda.