Mirka Nezvalová: Hon na kloše jeleního

Naštěstí si dotyčný tvor zvolil k prozkoumávání mé pokožky oblast viditelnou i v koupelnovém zrcadle a já na vlastní oči poprvé uviděla kloše jeleního.

Díky informacím z internetu jsem už věděla, že je to létající klíště aneb Lipoptena cervi. Říká se mu prý také postraňák nebo jelenica. Můj muž mu pracovně říká skvoš, což je vlastně odkaz na rychlý pohyb míčku při stejnojmenné hře.

Takže kloš jelení se prý živí především krví jelenovitých či kopytníků, což doufám v žádném případě nejsem. Nevím, jestli ho na chalupě na zahradě láká moje téměř šedá barva krátkých vlasů nebo parfém, ale každopádně si pravidelně nějakého domů přinesu. Člověka si prý totiž vybírá omylem.

Na druhé straně když se přemnoží, což se údajně stalo i letos, stává se mu lidská bytost nedobrovolným dárcem krve.

Naštěstí vždycky hned cítím, že se mi cosi prochází po pokožce hlavy a úpěnlivě volám své blízké na pomoc s likvidací útočníka. Nebývá to ale jednoduché. Proč? Dočetla jsem se totiž, že jakmile tento ektoparazit narazí na vhodný objekt, shodí křídla a hledá místo k přisátí. Navíc jsou jeho silné nohy opatřené drápky.

Nebudu vás raději strašit výčtem chorob, které na vás může přenést. Věřím, že jsem ho zatím vždy identifikovala včas a donutila ho budoucí zdroj potravy opustit.

Ale hon na kloše jeleního se u nás stal oblíbenou chalupovou zábavou. Když se totiž řítím velmi rychle ze zahrady, můj muž Antonín už ví, co ho čeká. Prohrnuje mi vlasy a hledá a hledá, dokud toho dvoukřídlového ektoparazita, který vzhledem připomíná malého cvrčka, nenajde. Zatím se mu to vždyť naštěstí podařilo.