Jiří Březina starší: Skatepark

Pokud zrovna nepadají trakaře nebo neleží sníh, prázdný ho nenajdete. To místo je osvětlené, takže siluety jezdců se tam míhají dlouho do noci. A přes den tam vůbec bývá hlava na hlavě. Pokud se dá věřit espézetkám, jezdí se sem i hodně z daleka.

Svoji dovednost tu zkouší hlavně skejťáci s prknem nebo ti, jejichž výzbrojí je bytelná freestylová koloběžka. Ale jezdí tu i leccos jiného. Věkové rozpětí jezdců začíná u dvouletého pilota odrážedla, samozřejmě v přilbě, a končí zavalitým padesátníkem, který objevil zaprášené prkno při úklidu garáže a jde si zkusit, jestli mu to ještě půjde.

Skatepark je svým návštěvníkům zjevně malý. Tlačí se na něm nejistí začátečníci s vyježděnými mistry, kteří hodiny pilují své obdivuhodně složité figury. A přitom se neustále vyhýbají jeden druhému na pár překážkách a pár metrech vyhlazeného betonu.

U jedněch se dá obdivovat šikovnost a u jiných spíš vytrvalost, s jakou se znovu rozjíždějí na skok, který se předtím desetkrát nepovedl. Ale kromě toho tam obdivuju ještě něco. Všichni, ať tam prohánějí cokoli, ať umí víc nebo míň, malí nebo velcí, všichni se respektují. Jsou jednoho vyznání, jsou komunita. Ani náznak agresivity nebo vynucování si přednosti, protože „já to umím líp“ nebo „já mám lepší prkno”. Není vzácné vidět partu drsně vypadajících skejťáků, jak v rohu trpělivě čekají, až si mrňous na odrážedle odjede svoje kolečko. A teprve když se odbatolí do bezpečí, vybalí mistři novou dávku triků.

Přemýšlím, o kolik by asi spadla nehodovost, kdyby se tahle skateparková kultura dostala na naše silnice.