Jiří Březina starší: Los Emil

Na tom by nebylo nic zvláštního, mladí losi se často toulají, když si hledají vlastní místo k životu, a dokážou jít i hodně daleko.

Ale v tomhle případě bylo něco jinak. Tenhle los nebyl plachý. Neschovával se před lidmi a nepřesouval se jen v noci, jak to losi dělají. Naopak šel klidně ve dne, nevyhýbal se vesnicím, vystavoval se na hřištích, lezl do zahrad na jablka a z lidí si nic nedělal.

Kdyby se stejný losí výlet odehrával třeba před třiceti lety, vydal by nanejvýš na kratičkou reportáž na konec televizních zpráv. Jenže teď máme sociální sítě a z krotkého cestovatele byla rychle senzace. Los dostal jméno Emil a počty jeho internetových fanoušků šly do desetitisíců. Ti sledovali každý jeho pohyb téměř v přímém přenosu a největší nadšenci za ním pořádali zájezdy s nadějí na unikátní selfie.

Zatímco fanoušci několika zemí byli z Emila nadšení, úřady byly spíš na mrtvici. Emil šel, kam ho nohy nesly. Řeky pro něj nebyly problém, prostě je přeplaval, a to včetně Dunaje. Hrozbou byly silnice, protože srážka s půltunovým Emilem by nebyla žádná legrace. A to nemluvím o povyku, který by spustili fanoušci, kdyby mu byl zkřiven jediný chlup. Proto kam zamířil, zastavovala policie dopravu a občas kvůli němu stály i vlaky.

Bylo ale jasné, že tohle nemůže pokračovat do nekonečna. Emilův výlet skončil po 109 dnech, zrovna když hysterie kolem něj nabírala vrcholu. Jeho pokus dostat se na dálnici už byl na jeho doprovod příliš. Než stačil přelézt dálniční plot, dostal narkotizační injekci a spícího ho převezli na Šumavu, kde už pár losů žije. Podle posledních zpráv tam stále je a daří se mu dobře.

Vlastně mu můžeme závidět. Občas by vůbec nebylo špatné se sebrat, nechat všechno za sebou a vyrazit jako Emil. Bez mapy a jízdních řádů, jen tak rovně za nosem. Jen tu závěrečnou injekci bych nemusel.