Jiří Březina starší: Čisté brýle

Praxe mi určitě nechybí. Nenosím sice brýle od malička, ale nejmíň dvacet let to bude. Jejich čištění jsem za tu dobu věnoval spoustu hodin a zdálo by se, že jsem se to dávno mohl naučit. Nenaučil. Ať čistím, jak chci, skončí to šmouhou zrovna v místě, kde vadí nejvíc. Opravným přečistěním šmouhu sice odstraním, ale jen tak, že se odstěhuje před druhé oko. Tento proces mohu opakovat až do úplného vyčerpání.

Vystřídal jsem všechny dostupné prostředky, od okraje trička přes čisté kapesníky až po patentované vědecky navržené čisticí hadříky v ceně levnějších brýlí. Některé čistí docela slibně a umí mě naplnit nadějí, že tentokrát uvidím bez kompromisů. Ale pokud jde o prokletou závěrečnou šmouhu, fungují všechny stejně.

Slibně vypadalo oplachování brýlí proudem teplé vody. Skla se po takové lázni lesknou čistotou. Jenže na nich zůstanou kapky, a ať je otřete zamokra nebo je necháte uschnout tak, jak jsou, jsou z nich zase jenom šmouhy.

Přitom čištění jiných skel celkem zvládám. Dokážu umýt okno nebo zrcadlo v koupelně a žádné šmouhy tam nenechat. Objektivy u foťáku vyčistím tak, že na nich nenajdete smítko. Jen brýle se brání.

Nakonec jsem rezignoval a pro klid duše si stanovil toto pravidlo:

Brýle se považují za vyčištěné, když jsou na konci čisticího procesu průhlednější, než na jeho začátku. Tohoto cíle dosáhnu skoro v polovině pokusů.

A nic nedá mému sebevědomí větší ránu, než optik, který mi po opravě podává brýle a jen tak ledabyle je při tom protáhne něčím, co připomíná velký kapesník. A ty brýle jsou v ten moment dokonale čisté a šmouhy byste na nich nenašli ani za nic. Až do chvíle, než na ně sáhnu já.