Jiří Březina starší: Nemám rád uniformy

První uniformu jsem vyfasoval při vojenské přípravě ještě na vysoké škole. Všimněte si, že uniforma se většinou fasuje. Tři roky jsem v tom hábitu musel každý čtvrtek trpět marné pokusy řvoucích důstojníků udělat ze mě vojáka. Uniformy byly staré, armáda ten model dávno odložila a pro jejich přívětivou hebkost jsme jim říkali kopřiváky. Lidé se od nás v tramvaji štítivě odtahovali.

Po škole přišel rok klasické vojny, kde jsem samozřejmě v uniformě chodil non stop a občas v ní i spal. Za rok se dá zvyknout na ledacos, ale s uniformou to nefungovalo a svlékl jsem ji s opravdovou úlevou.

Jenže přišla práce u státních lesů. Další fasování a další uniforma. Moji nadřízení byli naštěstí dostatečně nad věcí, aby mi v oblékání nechali volnost. Takže uniformu, ač předepsanou, jsem nenosil, s výjimkou oslav a pohřbů, kde to bylo bez diskuse.

Abych byl spravedlivý, přiznávám uniformám i nějaké klady. Chápu, že někdy je užitečné rychle rozeznat, kdo kam patří, třeba když se kolem střílí. Také nemusíte sledovat módu, ráno přemýšlet, co na sebe, a navíc, ve kterém oblečení máte takovou spoustu kapes? A k tomu je uniforma většinou zadarmo.

Ale nic z toho mi ji nepřiblížilo. Kromě zásadních námitek typu „co mi má kdo předepisovat oblečení“ mě štvaly i úplně konkrétní věci. Například povinná čepice nebo kravata! Musím přiznat, že ať to beru prakticky nebo esteticky, smysl toho kusu látky na krku mi dodnes uniká. A pak manžetové knoflíčky s absurdním zapínáním, vycpaná ramena nebo nemožnost tu věc pořádně utěsnit, když prší nebo fouká.

Uniforma si mě tedy nezískala, i když musím uznat, že jsou i horší věci, než uniformní oblékání. Třeba uniformní myšlení.