Zdena Kolářová: Správné stolování

Už jako malá jsem dostala pod zadek polštářek a musela jsem se lopotit s příborem. Žádné krmení v běhu, kdy matky lítají se lžičkou za dětmi, které nechtějí jíst. Když jsem konečně přestala bryndat kolem talíře, vyměnila matka „vikslajvantový“ ubrus za látkový. No a protože léta vyšívala ubrusy, poletovali kolem našich talířů se svíčkovou barevní motýli a vepřo knedlo zelo se poněkud neurvale pralo s estetickým dojmem líbezných pomněnkových motivů.

Stolování to bylo úžasné až na to, že se ubrusy musely často měnit, protože matka byla toho názoru, že je lepší jíst na pařezu než u stolu s mastnými fleky na ubruse. Časem jsem se začala přiklánět k pařezové verzi, protože jsem musela ty ubrusy žehlit.

Do doby, než jsem si přečetla následující informaci, jsem myslela, že u nás se všechna pravidla správného stolování dodržují. Ale … Polovina lidí v Česku prý neumí vůbec jíst. Vidličku používáme tak, že její trojzubec neklademe hroty dolů, ale nahoru.

Šla jsem do sebe a zkusila jsem jíst tak, jak káže etiketa. Kromě toho, že mi dělá potíže trefit se do pusy, vůbec nechápu, jak bych takhle jedla třeba bramborovou kaši. Nebo čočku.

Na internetu jsem si ověřila, že že tento způsob držení vidličky je opravdu ten správný, ale mám o tom pochybnosti. Aby to nebylo jako s Pepkem námořníkem, který v reklamách lítal s ohromnými svaly a konzervou špenátu a pak se ukázalo, že to s těmi vitamíny v něm není tak horké. Protože se v laboratoři při jejich počítání spletli o desetinnou čárku.

Tak až budete dnes obědvat, zkuste předpisové držení vidličky. Asi vám to moc nepůjde, ale rozhodně se u toho nasmějete. Dobrou chuť a hezký den.