Jan Cempírek - Panelstory

Žádné anonymní ani odcizené prostředí, kdepak! Vybavuji si třeba jeden vlahý podvečer hned po našem nastěhování.

Zvonek.

Manželka hlásila vyplašeně od kukátka: Na chodbě stojí nahej chlap! A ejhle, opravdu: padesátník s panděrem, jen v trenýrkách: Promiňte, sousede, je mi trapně, ale vyprovázel jsem přítelkyni, zaklaply se dveře, nepůjčil byste mi třeba kladívko? Žena přijde už za deset minut, řeknu jí, že jsem si od vás chtěl půjčit nářadí a průvan, však rozumíte … dožadoval se spolupráce při zajištění alibi.

Kuriózní byla i další příhoda, nedobrovolná účast v ložnicových radovánkách dvojice z bytu pod námi. Ten obývala jistá korpulentní dáma a její manžílek, takové tintítko. A jedné noci nám trubky topení, skvělý to zvukovodič, zprostředkoval následující konverzaci: Tomu říkáš nějaká předehra? Tímhle se mám vzrušit? hromovala roztoužená sousedka. Manžílek drmolil omluvu a trubky nám nemilosrdně předávaly celé drama v přímém přenosu.

Ovšem to vše byly jen takové dílčí historky, malé střípky sousedského života v paneláku. Existoval ale jeden den v roce, kdy se celý dům synchronizoval a takříkajíc žil jedním okamžikem. Byl to poslední den prázdnin. S úderem sedmé hodiny večerní se každoročně rozhrčely sprchy, napouštěné vany, zkrátka koupelny od prvního do osmého patra jely na plné obrátky, jak se páni rodičové snažili vydrhnout své ratolesti před novou školní sezónou.

A proto tvrdím: Paneláky a anonymita? Kdepak! Přeci když kryjete nahého souseda v milostných avantýrách, držíte palce jinému při plnění manželských povinností a k tomu sprchujete své ratolesti v jeden čas s půlkou domu, jste vlastně součástí velké, živoucí rodiny.