Jan Štifter: Moře
Na španělské pláži, poblíž které jsme před pár týdny trávili dovolenou, bylo tak málo turistů, že jsme mohli desítky minut sedět na kraji moře a tiše hledět do nekonečna, tam někde za obzorem ležel Alžír a vlevo Pyreneje.
Díval jsem se na ten obraz a spatřil krajinu, která je miliony let stejná – vítr žene vodu k pobřeží, ona se převaluje a šumí, umí spát i bouřit, nadnášet i přitáhnout ke dnu.
Čas zamotává do vln hlasy všech, kteří tu na stejném místě seděli včera nebo tenkrát, když moře dostalo od člověka své první jméno – je to živý obraz, ale přesto nezměněný, jako by právě tady zůstal svět v podobě úplného počátku, kdy voda a břehy poprvé ucítily jednotu.
Seděl jsem na kraji moře, racci pochodovali po písčité pláži a já myslel na českou kotlinu, kraj s rozhlednami a vysílači, na naše úzké řeky s mosty a regulacemi, na tu bytostně naši a námi vlastněnou krajinu, kterou měníme svými představami a potřebami, která je jiná dnes a zase jiná bude pro oči našich dětí, – a vítr se nade mnou zvedal úplně stejně, moře šumělo stejně a vlny hledaly stejnou cestu ke břehu, jako to budou zkoušet zítra, za deset a možná i za milion let.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
