Jan Štifter: Nikdy není brzy
Když přišel synek, táhne mu na šestnáctý rok, s tím, že by byl klidně v osmnácti letech táta, jednoduchá matematika ze mě udělala dědu ve třiačtyřiceti – a najednou mi to vůbec nepřišlo brzy.
Snad jsem se brzy ženil, ale oženil jsem se dobře, a synkovi zatím ta mladá rodina taky dává smysl, i když se všechno ještě stokrát změní, protože v patnácti člověk ještě tak nějak věří, že plány jsou semínka skutečnosti.
Taky jsme si kdysi s manželkou říkali, že až nám bude čtyřicet, budou děti velké a my se zase budeme vracet do partnerského a pracovního života – a nakonec nám doma přistály navíc dvě malé holky, které nám denně připomínají, že ještě v šedesáti klid u nás doma rozhodně nebude.
Ale děda ve třiačtyřiceti? Tak jsem začal počítat: moje maminka se stala babičkou ve čtyřiačtyřiceti letech. Moje babička babičkou ještě o rok dřív. A její maminka držela první vnouče v ruce, když jí bylo devětatřicet let.
Jestli dnes začínají mladí rodit v době, kdy jsou vlastně staří, narušujeme to my svou vlastní rodinnou tradicí. Nikdy není pozdě? U nás asi platí, že nikdy není brzy. A taky že nakonec nic není úplně špatně.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
