Jan Cempírek: O žvanění a podobných věcech

Hned do prvních vět vpašoval jména dvou celebrit, které právě čtou jeho knihy a líbí se jim. Inu, ten kamarád spisovatel už takový je a jeho sebestřednost ho nutí „po zednicku vyfutrovat“ běžnou konverzaci nějakým tím zvučným jménem, aby se prostě „blejsknul“.

Což mě přivedlo k úvaze o tom, jak a čím lidé své hovory běžně jaksi vyzdívají? Nemusí jít zdaleka jen o jména celebrit. Někdo si zakládá na prokládání řeči třeba příslovími a poučkami. Nejznámější z nich je teta Kateřina ze Saturnina, která nevyžádanými životními moudry terorizovala svou rodinu i okolí.

Další, a to víceméně neškodná skupina lidí, jsou fanoušci stříbrného plátna. Jejich řeč je prošpikována filmovými hláškami a oni si vlastně nemohou pomoci. Co oni jen za svůj život už viděli filmů, a tak jim do hovoru prosakují situační hlášky oblíbených herců samy od sebe.

To sečtěleji zaměřeným vypravěčům nestačí v hovoru používat jen holá jména celebrit nebo filmové výkřiky. Svoji řeč opírají přímo o celé citáty slavných. Jak řekl Jan Werich, nadechnou se a už spustí. Chudák Werich, ten by se dle těchto vypravěčů musel narodit nejméně třikrát, aby stačil všechny své citované myšlenky vůbec vyslovit!

A když už všechny tyto manýry pozoruji u jiných, musím se, z logiky věci zamyslet, zdalipak i já své hovory něčím podobným – nevylepšuju? Ruku na srdce, ano. Sem tam něco podobného, jaksi vyšlechtěného, také plácnu.

Doufám ale, že znám míru a nepřeháním to. Asi jako většina lidí. Protože lidé zkrátka žvaní, drbou a že si občas svou řeč čímsi vyšperkují? Nu, právě to je to krásně „lidské“.

A tak na závěr dnešního sloupku o citátech, žvanění a věcech podobných přenechám stylově prostor citátu. Slavný režisér Miloš Forman kdysi řekl: „Já si myslím, že smyslem života je žít ho, a kecat o něm.“ Docela mile a trefně to vystihl, že?