Jan Cempírek: Srovnávací fotografie

Porovnávají se domy, křižovatky, krajiny, ulice, parky…  zkrátka na co si vzpomenete. A nejen na internetu. Také knih s podobnou tematikou vychází dost a dost.

Pokud ona zobrazovaná místa znám, podívám se vždy rád, ale popravdě, v dalším okamžiku zapomenu. Vždyť to jsou zkrátka a dobře jen obrázky, v podstatě kratochvíle.

Úplně jiný rozměr však srovnávací fotografie dostanou na místě samém. Nejvíce na mě působí v pohraniční. Zde stála vesnice – prozrazuje fotografie na sloupku u cesty v pusté krajině. A vy už očima bloudíte po liduprázdných pastvinách, hledáte na nich osamělé, zplanělé jabloně a říkáte si: aha, takže támhle stál statek a vypadal takto, zrak vám sjede na fotku. Támhle kostel. A támhle… v hlavě se vám v tu chvíli už samy od sebe rodí myšlenky, otazníky, hledáte odpovědi.

Srovnávat přímo na místě samém je najednou něco úplně jiného, než když vidíte obrázky v knize či na monitoru v teple domova. Teď jste tady, cítíte vůni kraje, větřík ve tváři, vnímáte prostor. Stejně tak to zde přeci museli prožívat i ti bývalí obyvatelé, po jejichž domovech už zůstala jen fotografie. Až z toho mrazí v zádech.

Naposledy jsem měl podobný pocit před pár dny Hodonicích. Zaniklé obci nedaleko Malont v Novohradských horách. Kdosi mně neznámý rozmístil v krajině ke zbytkům někdejších domů staré obrázky a člověk věru nemusí být ezoterik, ani mít přehnaný sklon k patosu a stejně ho hned napadají myšlenky na všechny ty lidi, kteří zdejšímu kraji říkali domov.

V Hodonicích na mě vše působilo o to více, že byla zima, stromy i keře byly zbavené listí, a protože na zemi neležel žádný sníh, byla procházka zaniklou vsí nezvykle snadná a o to víc naléhavější.

Poděkoval jsem v duchu autorům, kteří sem ty srovnávací fotografie umístili. Posadil se na sluníčko pod zlomenou mohutnou lípu, koukal se do kraje a představoval si, jak se tu kdysi asi žilo. A k tomu jsem už žádné další fotografie nepotřeboval.