Jan Cempírek: Jenom...

V tu chvíli přišla paní a hned ke dveřím: ťuk ťuk! „Sestři, já si jdu jenom pro …“ vychrlila asi tři žádosti. Sestřička pokrčila rameny, ukázala mile na ceduli na dveřích a buch, zavřela.

Dáma s mumláním opustila čekárnu. Její kroky ještě nedozněly, když vešel další pacient, čiperný penzista. A také on … šup, rovnou ke dveřím: ťuk ťuk! Následovala bojovná sestra, marná penzistova touha po jenom, odkaz na cedulku a vypoklonkovaný pán mířící ven.

Sestra ovšem zároveň řekla mé jméno a rovnou mě přeposlala dovnitř k doktorce, na fous přesně dle času objednání, ani o minutu později.

Ještě teď se nemohu zbavit dojmu, že dodržení objednaného času bylo právě i důsledkem oněch odražených nájezdníků s formulkou „jdu si jenom pro…“.

Začal jsem si fenomému jenom více všímat. „Mám jenom jeden rohlík,“ říká zákazník v krámě a předběhne celou frontu u kasy. Finanční poradce také nelení: „Tady mi to jenom podepište,“ ukazuje na řádek pod mnohastránkovou smlouvou. „Jenom prstíček strčíme!“ slibovaly už jezinky ve známé pohádce.

Jenom je zkrátka veledůležité slůvko, které vždy zavání nějakou skrytou čertovinou! A teď se vám přiznám. Ještě před chvilkou jsem netušil, jak tento sloupek o jenom završím. Došla mi nit.

Ale v pravý čas přišla manželka: „Honzí, vůbec si mě nevšímej, jenom zaliju kytky.“ V jiné situaci bych byl nevrlý! Žena přeci ví, že když píšu, nemá mě vůbec oslovovat! Ale teď zabodovala. Jenom zalila kytky, už je pryč a předvedla tak nevědomky další využití slůvka „jenom“, tentokrát v rodinné praxi.

Ano, má žena je vlastně spoluautorkou tohoto sloupku. Ovšem, netuší to! A tak se s ní nebudu muset dělit o honorář, což je, mezi námi, na tom to nejlepší. Že honorář za sloupek o slůvku jenom bude opravdu jenom můj.