Jan Cempírek: Nejlepší cestování je ve dvou
Dnes je cestovatelem téměř každý. Nechme ale protentokrát stranou týdenní výpady do Hurghady a pojďme se věnovat pravému cestování, objevitelskému – s delším časovým rozvrhem a s poznáváním domorodých vesnic.
K tématu mě přivedla debata s kamarády dobrodruhy, kteří mají sježděnu půlku světa, ale nemohli se shodnout, v jaké sestavě je takové ryzí cestování vlastně ideální? V kolika lidech?
Názory byly různé. Od zavilých samotářů, kteří obhajovali víru, že poznat cizinu je možné pouze, když splyneš s místními; přes dvojičkáře, kteří si nedovedou představit ani chvíli bez svého partnera či partnerky; až po grupaře, neboli cestovatele, kteří si průzkum divokých končin světa užijí pouze v partě, ve které si hned sdílí všechny ty zážitky. Zkrátka, co cestovatel, to názor, to jiná zkušenost.
Debatu nakonec rozsekl Pepa, psycholog. Nejdřív mlčky poslouchal, ale pak řekl, že se bavíme pořád jen o cestování z našeho pohledu. Nikdo ovšem nebere v potaz pohled oněch domorodců, které tak dobrodružně toužíme navštěvovat. A že pro domorodce je z psychologického hlediska ideální počet příchozích: dva.
Když totiž přijde samotný cizinec, nedokážou odhadnout, čeho se od něj mohou nadít. Je pro ně nečitelný. Když naopak přijde skupina, znamená už potenciální nebezpečí. Ale u dvou návštěvníků je to jednoduché. Lze totiž, vysvětlil psycholog Pepa, velmi rychle odpozorovat, co jste vlastně zač. Podle toho, jak se k sobě chováte.
Možná na tom něco bude, shodli jsme se a teď to říkám i sem, do éteru. Léto se totiž chýlí ke konci a před námi jsou chladné měsíce, kdy někteří z vás třeba podlehnout touze vyrazit do exotiky, někam do afrických savan nebo tropických džunglí, někam za domorodci.
A já radím - do všech Tramtárií světa vždy ve dvou, přátelé! Minimálně si navzájem můžete pohlídat batohy na letišti.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.