Jan Cempírek: Jak jsem přešel do ilegality

Naštěstí se mě ujal kolemjedoucí cyklista Honza, známý, který mi poskytl první pomoc, a já se do hodinky ocitl na chirurgii, kde si mladý doktůrek na mě vyzkoušel, jak mu jde šití.

Tolik celkem banální historka. Jenže ten držkopád mi do života zasáhl nečekaným způsobem. Zmínil jsem, že jsem si roztrhl ret. Po šití mi z něj, i z jeho širého okolí, trčely porůznu nitě. A to byl problém. Neboť jsem typ takzvaného snadno-rychle-rostoucího-vousáče.

I když jsem jinak celoživotní holobrádek, teď jsem na holení musel zapomenout. Do několika týdnů se ze mě stal zarostlý Ezop. Nejdříve jsem měl tedy jen takové strniště, a to vypadalo celkem dobře. Ale svědilo to, a tak jsem si začal holit vousy aspoň po stranách, kde žádné nitě netrčely.

Díky tomu se začala na mém obličeji brzy rýsovat zarostlá brada a knír pod nosem a v rodině jsem rázem získal přezdívku zpustlý Goťák, popřípadě Babiš. A mělo být hůř.

Vousy rostly a přes image herců Myšičky a George Cloonyho jsem se záhy dopracoval k postavě odbojáře Fučíka alias profesora Horáka v ilegalitě a nyní už s hustou bradkou plynule mířím, až se to bojím říct, k samotnému Vladimíru Iljiči.

Proměna je to takřka hmatatelná. Na ulici mě lidé nepoznávají. Buď mě vůbec nezdraví, nebo mi na pozdrav i staří kamarádi jen zmateně odpoví: Dobrý den.

Během několika krátkých týdnů jsem zkrátka vizuálně někdo zcela jiný. A to vše kvůli jedinému pádu na kole!

Nejdřív jsem z toho byl nesvůj. Ale teď… ne, vous si zatím držím. Jak dlouho ještě? To nevím. Kamarádi si nejspíš zvyknou a já možná také. Jediné, co ale vím určitě, že žádné revoluce dělat nebudu. Ani kdyby mi vous dorostl do image samotného Marxe anebo Engelse.