Pavel Kroneisl: Živá reklama

12. září 2024

Otevřeli jsme si počátkem 90. let v naší šumavské vísce rodinný penzion. Nebylo to velké zařízení, ale bylo to jedno z prvních tohoto typu na Lipensku vůbec. Protože se tenkrát v restauracích všude naplno rozjely minutkové kuchyně, vsadili jsme na českou klasiku.

Svíčková, vepřo knedlo zelo, ovšem selské s kmínem, plněné bramborové knedlíky….. Polévky, pokud možno hutné a mezi nimi samozřejmě pravá šumavská bramboračka.

Časem se ukázalo, že náš odhad byl správný. I do vzdáleného okolí se totiž rozneslo, že se u nás v penzionu vaří echt česká kuchyně a o hosty nebyla nouze. Ovšem stejně jsme stále přemýšleli, jak naše menu rozšířit a obohatit.

A přišel nápad. Ve Frymburku tenkrát ještě chovali rybáři v plovoucích klecích na jezeře pstruhy a dali se tam koupit. Dojel jsem pro ně a dopsali jsme na jídelní lístek čerstvě uloveného lipenského pstruha.

Čekal jsem celkem netrpělivě na první objednávku. Když přišla, přesně mi zahrála do noty. Byla totiž od stolu nejvíce vzdáleného od kuchyně. Šel jsem s vrchním Jirkou, to byl syn naší kamarádky, který studoval hotelovou školu a u nás byl na praxi, do kuchyně, kde už byly připraveny oválné talíře na ryby.

Řekl jsem, ne, obyčejný mělký talíř, moje žena namítla, že pstruh je velký a bude z obou stran čouhat. „A přesně o to mi jde,“ povídám. „Udělejte pořádnou oblohu a ty, Jirko,“ otočil jsem se k vrchnímu, „půjdeš hezky pomalu přes celou hospodu a poneseš to jako české korunovační klenoty. Až přijdeš ke stolu, řekneš hostovi hezky nahlas, přeji dobrou chuť k čerstvě ulovenému lipenskému pstruhovi, ať to slyší celá hospoda.“

Ušklíbl se, ale udělal to. Když se vracel, stáli jsme u výčepu a já jsem mu řekl a teď se dívej. Postupně se zvedaly ruce a hosté ho volali. Psal si objednávky a když šel kolem mě do kuchyně, říkám, tak co, pstruzi, viď? Prodali jsme jich tenkrát za ten jediný den šedesát. Prostě, poctivá reklama se vyplácí.

autor: Pavel Kroneisl | zdroj: Český rozhlas
Spustit audio

Související