Antonín Pelíšek: Dáma v ovčím rouše
Na první pohled je to úctyhodná stará dáma v ovčím rouše. Její jméno je Princezna a letos jí bylo už 15 let. Přes některé neduhy, jako jsou artróza v kolenou nebo šedý zákal, které ji omezují, má celkem kvalitní život
Moje sousedka na chalupě, coby chovatelka domácích zvířat, totiž poskytla této nejstarší ovci ve stádečku slušné dožití. Coby matce a zakladatelce malého chovu. Jejími dětmi byli třeba beran Miloš, charakteristický nakláněním hlavy do strany, nebo temperamentní ovečka Cikina s černým obličejem.
Skoro slepou Princeznu teď farmářka vodí po pastvě, kde žijí v pospolitosti ještě slepice, králíci nebo včely. A Princezna přes svůj handicap terén docela zvládá, dalo by se říct, že s úsměvem. Někdy jí pomohou kolegyně.
Tak mi někdy připadá, že střídání městského a druhého venkovského bydlení odhaluje dvě tváře paralelních světů. Jeden je obrazem živočišného průmyslu, kdy jsou hospodářská zvířata pouhým zdrojem naší potravy, zbožím plnícím mrazicí boxy. Zajímají nás hlavně slevové akce na kuřata nebo na jehněčí, zatímco před výrobou a zpracováním těchto pro nás surovin raději zavíráme oči. Nejsou to pěkné obrázky.
Na druhé straně svět drobných chovatelů se snaží těmto bytostem nabídnout alespoň ty minimální důstojné životní podmínky bez vykořisťování. Na místě by mohl být příměr lidské. Ale nějak mi to slovo nejde z úst.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
