Antonín Pelíšek

Odjakživa nerad nakupuju. Odmítám reklamní letáky, klubové kartičky na slevy na přebytečné zboží, kolem regálů se nerozhlížím a vybírám jen to, za čím jsem přišel.

Čím víc člověk stárne, tak se víc a víc diví. Nedávno mě napadla taková myšlenka při čtení knihy Jaroslava Putíka Muž s břitvou.

Setkáváme se s nimi všichni. Falešné zprávy, fejky šířící dezinformace, hrozby. Jako novinář se s nimi setkávám denně a tvrdím, že většinu z nich poznám na první pohled.

Ten příběh se opakuje každé jaro. Uprostřed jednoho návesního rybníka ležícího v malé obci, kde trávím chvíle volna, vytvořil jeho nájemce malý zelený ostrůvek.

Triky a klamy obchodníků a některých výrobců potravin jsou nekonečné. Mám pocit, že příčinou jejich nárůstu se stala ekonomická krize a jejím důsledkem lovení spotřebitele.

Blíží se jaro. Jako každý rok nevnímám změnu období podle meteorologů, ale vlastní intuicí, která mě nutí plánovat první setbu semen do kelímků za okno.

Žijeme v uspěchané době. Slovní spojení, které z médií slýchám šedesát let. Tak dlouho a pořád víc a víc spěcháme. Troufnu si říci, že podobné stesky jsou ještě starší.

Jsou okamžiky v životě lidském, kdy se nebe zachmuří a slunce přestane zářit. Mezi ně patří třeba onemocnění v rodině. Znáte to, starosti, obavy. Nedávno potkaly i mě.

To se nám hoduje, když nám lidi půjčujou peníze. Větu feldkuráta Katze z Haškova románu o Švejkovi jsem si nedávno připomněl při čtení knihy o vodních dílech na Vltavě.

Nevím, kde je ta chyba, ale s kytkami u mě doma to není nic moc. Sice kvetou, ale tak nějak chabě, spíš přežívají. Několik z nich uschlo, třebaže jsem je vydatně zaléval.