Antonín Pelíšek: A co ti broučci

20. leden 2026

Rozhlasový sloupek

Jako celoživotní čtenář jsem začátkem roku bilancoval, která kniha mě v životě nejvíc zaujala. Pokud vím, moje čtenářství rozdělovaly etapy podle toho, co bylo právě v kurzu, k sehnání, co mě momentálně přitahovalo, co bylo klasické, světové nebo také zakázané.

Přes vědeckofantastickou a dobrodružnou literaturu jsem se postupně prokousával k ruským nebo americkým klasikům či starým Řekům. V poslední době mě láká třeba japonská, indická nebo izraelská literatura. A nedávno mne příjemně překvapila jistá arménská spisovatelka. Skandinávci mají tajemství, Američané kalkul, jižní národy temperament a mytologii.

Ze všech těch svazků jsem nakonec vybral jediný. Má nejoblíbenější kniha jsou Karafiátovi Broučci. Ta, co mám doma, vyšla v roce 1941 a přede mnou si v ní četli rodiče a prarodiče. Vyrostl jsem na ní a našel tu všechno.

Odpovědi na složité i dotěrné otázky, recept, jak prožít život, ne si ho jen užít, jak se dnes s oblibou nabádá. Také pokoru, úctu k druhým, smysl a cestu, již často až kostrbatě hledáme. Pravidla pro slušný život, která někdy úspěšně překrucujeme a odkloňujeme.

Myslel jsem na tu knihu, když mrzlo, jen praštělo a krajinu zavál sníh. Jaro je ještě daleko. A co ti broučci pod jalovcem, jestli oni to tam vydrží? I nechť, však jestli zmrznou, oni poslušně zmrznou, zní odpověď na poslední stránce. A končí – a na jaře tu vykvetlo dvanáct chudobiček. Však tam kvetou podnes.

autor: Antonín Pelíšek | zdroj: Český rozhlas