Antonín Pelíšek

Určitě jste si povšimli předvánočního slovníku, kterým nás bombardují média. Už od září slyšíme svátky dárky, bílý sníh na saních, stromeček zvoneček nebo rolnička babička.

Tu poetickou a skoro tragicky končící pohádku si připomínám snad každý advent.

Říká se, že zvyk je železná košile. Dokladem toho je můj příběh s jedním nezvaným domácím návštěvníkem. Uprostřed noci mě z ničeho nic probudilo podivné škrábání a ťapkání.

Asi málokdo ví, že sociální sítě šířící informace přes internet rychlostí blesku popsal skoro před 400 lety už Jan Amos Komenský.

Je známá věc, že vůně dokážou vyvolat vzpomínky na minulost. Když o tom uvažuju po uplynutí 35 let od listopadu 1989, připomenou mi občas několik zážitků.

Omlouvám se, ale začnu dnešní sloupek smutnou zprávou. Zemřel mi kamarád. Měl čtyři nohy a černé chlupy, byl to kocourek. Třináct let jsme sdíleli společnou domácnost.

S mezinárodními a světovými dny čehokoli se v poslední době takříkajíc roztrhl pytel. Teď jsem jich na internetu napočítal více než dvě stovky!

Odjakživa nerad nakupuju. Odmítám reklamní letáky, klubové kartičky na slevy na přebytečné zboží, kolem regálů se nerozhlížím a vybírám jen to, za čím jsem přišel.

Čím víc člověk stárne, tak se víc a víc diví. Nedávno mě napadla taková myšlenka při čtení knihy Jaroslava Putíka Muž s břitvou.

Setkáváme se s nimi všichni. Falešné zprávy, fejky šířící dezinformace, hrozby. Jako novinář se s nimi setkávám denně a tvrdím, že většinu z nich poznám na první pohled.