Antonín Pelíšek

Blíží se jaro. Jako každý rok nevnímám změnu období podle meteorologů, ale vlastní intuicí, která mě nutí plánovat první setbu semen do kelímků za okno.

Žijeme v uspěchané době. Slovní spojení, které z médií slýchám šedesát let. Tak dlouho a pořád víc a víc spěcháme. Troufnu si říci, že podobné stesky jsou ještě starší.

Jsou okamžiky v životě lidském, kdy se nebe zachmuří a slunce přestane zářit. Mezi ně patří třeba onemocnění v rodině. Znáte to, starosti, obavy. Nedávno potkaly i mě.

To se nám hoduje, když nám lidi půjčujou peníze. Větu feldkuráta Katze z Haškova románu o Švejkovi jsem si nedávno připomněl při čtení knihy o vodních dílech na Vltavě.

Nevím, kde je ta chyba, ale s kytkami u mě doma to není nic moc. Sice kvetou, ale tak nějak chabě, spíš přežívají. Několik z nich uschlo, třebaže jsem je vydatně zaléval.

Zpropadený nápad, řekl jsem si nedávno při obdržení pozvánky na sešlost bývalých spolužáků ze střední školy. Po 52 letech od maturity!

Pořad Písničky na přání vysílaný stanicí, kterou právě posloucháte, si pouštím ze zvyku. Poslouchali ho mí rodiče, baví i mě. Nedávno mě zaujalo netypické přání posluchače.

Cením si svobody a duševní rovnováhy. Mám zásadu nerozčilovat se nad konflikty, které neovlivním – světovou politikou, pandemií, nájezdy kobylek, zemětřesením, zbrojením.

„Tam na západě zhasíná tvůj život poslední. Tam splývá loď se soumrakem. Tam skončí každý z nás, buď králem, i když sám…“ To je ukázka z básně oceněné v soutěži.

Zná ji asi každý Jihočech. Českobudějovický lesopark Stromovka slaví letos 75 let od prvních vizí rekreačního využití podmáčených luk poblíž letiště.