Antonín Pelíšek: Umělá inteligence
Tak jsem zkusila napsat článek pomocí umělé inteligence, ale nedopadl dobře. Musela jsem ho třikrát číst a opravovat překlepy, svěřila se mi jedna mladá novinářská kolegyně
Podle ní se v textu objevily záměny slov jako boule místo koule nebo míč namísto rýč. Asi jsem použila nějakou nedokonalou aplikaci nebo musím ještě počkat, až program vychytá všechny začáteční nedostatky.
Bylo mi z její snahy smutno. Že ej aj, jajaj nebo kuku, a čert ví, jak se ta inteligence vlastně jmenuje, má nahradit lidskou tvůrčí činnost?
Začátkem devadesátých let, tedy vlastně v pravěku, za vlády faxů a pevných pevných telefonních linek, v dobách, kdy novináři měnili psací stroje za robustní stolní počítače, mi jedna korektorka vysekla poklonu, že moje články pozná, i kdyby nebyly podepsané. Dodnes mě její slova těší.
Jde o osobitost, individualitu, protože jsme zaplaťpánbu každý jiný. Nebo snad ne? Ale třeba celý svět začíná zahalovat uniformita jak v myšlení, tak v projevu verbálním i psaném a skončí to tím, že budeme všichni vypadat a uvažovat stejně.
Pak jsem si vzpomněl na svou první v časopise otištěnou povídku. Vyšla v době, kdy se ještě komunikovalo s elektronickými počítači. Jmenovala se Láska není na programu a vyprávěla o dvou počítačích v jedné místnosti, které v sobě našly zalíbení. Posílaly si zamilovaná psaníčka.
Proto věřím, že to všechno jednou dobře dopadne, a umělá inteligence nás – lidi – v tom nenechá. Vždyť už jen její jméno je tak něžné a vzrušující. Ej aj...
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
